A co Peťan? Peťan by hrál. Jako vždycky. Jestli někdo žije hudbou, pak je to Peťan. Nicméně i on vycítil, že by v tom neměl nechat kapelníka samotného, a tak si se svou ženou Zuzankou narychlo (tak teď fakt kecám, doba trvání byla fyziologicky standardní) pořídili malého sviště Matýska. Objemově podobný cvalík jako pan J., náturou ovšem vyzenované muzikantské dítě, které ve dvou letech začíná s vlastním textováním na (samozřejmě) vlastní melodie. Ovšem ani Petrovi jako novopečenému otci nevadila situací vynucená pauzička, čas využil beze zbytku, pěkně se zasoustředil a šlo mu to tak dobře, že se Zuzankou právě přivítali nový přírůstek do rodiny, princeznu Anežku. Velice šikovná dvojice. Gratulujeme a jen tak dál! Velká rodina je krásná, to by Ráďa s Léňou jistě mohli dosvědčit. Nebudu se ale dál rozepisovat, neboť Peťan to udělal pěkně strukturovaně a v bodech za mě – děkuju a máš to u mě, brouku!
a) Výchova dětí – jako nejzajímavější způsob trávení epidemických lockdownů s téměř 100% prací z domu / homeoffice (alespoň u těch, kteří o práci nepřišli) jsme se ženou vyhodnotili péči o potomka a jeho výchovu. Porod jsme proto načasovali na „okno“ mezi jednotlivými epidemickými vlnami a zákazy účasti otců při porodu svých potomků a přivedli na svět syna, který nám krásně vyplnil vzduchoprázdno lockdownů a provedl nás všemi jejich úskalími;
b) Výchova dětí za epidemického lockdownu rovněž otevře muzikantovi nebývalé obzory: např. pochopí, že cvičit na nástroj lze i doma v čase od jedenácté večerní do druhé hodiny po půlnoci, místo hraní na zkušebně, kterou měl před covidem cestou z práce, přicházel na ni před pátou podvečerní a opouštěl ji po deváté večerní a do které samozřejmě moc intenzivně nezajížděl, protože „neměl čas“ nebo „se mu zrovna nechtělo“. Rovněž si uvědomí, že kontrabas je sice hudební nástroj, ale nejlíp slouží za parádní silnici pro všechna možná autíčka, a že do efových otvorů ozvučné desky se nejlíp hážou hrací kostky, figurky nebo cokoliv, co lze otvory procpat dovnitř nástroje.
c) Všichni hudebníci v kapele, kromě bubeníka, mají nástroj se šesti strunami – proto jsem využil dopadů pandemie, kdy řada muzikantů kvůli nejasné budoucnosti začala rozprodávat svůj nástrojový inventář, a pořídil si od jednoho takového nešťastníka šestistrunný nástroj, abych lépe zapadl mezi „kotlíkáře“ a na koncertech nepřitahoval pozornost tím, že mám na podiu nekompletní nástroj s pouze pěti strunami.
d) Všichni v kapele, kromě zpěvačky, a to i včetně Václava, zapřisáhlého čundráka a milovníka jednoduchých prostých písní trampských, mají na zemi buď různá elektronická zařízení nebo jiné pedály, na které během koncertů všelijak šlapou a hamtají. Proto jsem si i já pořídil obdobné zařízení, které muselo být zákonitě větší, než zařízení všech ostatních – proto na podiu nebývale překáží v rozletu především kapelníkovi, kterému stojím při koncertech v zádech a který o můj „multi-pedál“ pravidelně zakopává…
e) Epidemická situace mne rovněž naučila, že je lépe býti zaměstnán jako kancelářská krysa se stálým příjmem a hudbou jako koníčkem, než OSVČ profesionálním muzikantem, kterého si každý zve ke spolupráci na zajímavých projektech, protože i ten nejzajímavější projekt při vypnutí kultury prostě neproběhne a profesionální muzikant se musí velmi rychle stát např. profesionálním pokladním v obchodním řetězci. Poprvé v době covidové jsem byl vděčen, že se mi nepodařilo dostudovat Ježkovu konzervatoř a že jsem dal přednost zaměstnání. Za pandemie jsem byl velmi rád, že působím ve společnosti, která mě za covidu nevyhodila.
Tolik za Peťana. Je to kluk psavá!
