Když se řekne Hraná na Mýtince, vybaví se mi… stylově zařízená hospoda (to prostředí je mi jakési povědomé?), milá a krásná obsluha (tohle tedy nejsou muži v kostýmu!), pořádající potokapí partička (skutečně nadšení amatéři) a hlavní hvězda večera (která by Prácheňského věru strčila do kapsy). Tenhle výčet se však pravou Hranou stává až ve chvíli, kdy přijdou lidi. Jak je známo, ono v prázdném sále to tak nezní. A jak si kam který lidi sedaj, to je taky zajímavý. Třeba první řada uprostřed = místní honorace (zdravíme našemu srdci drahé Toma a Pavču!). Ale vlevo, to je zajímavá věc… tady v Knovízi vždycky seděj borci, stejně jako vpravo! A to je tedy na to, že se pohybujeme v cimrmanovském prostředí, opravdový unikát!!!
Naši věrní, humor stranou. To, co jsme zažili tuhle Mýtinku, nás spíš dojalo (a já když se dojmu… Ale no tak porád s těma závorkama!). Že pořád chodíte nebo spíš že jste i po takové době odmlky přišli. Že jste poslouchali, vnímali a přemýšleli, protože takové publikum nemají všude. Že jste tleskali a smáli se nahlas, i když vtipy dělám blbý (jen já, kluci to samozřejmě prudce zachraňujou!). A víte, co vám řeknu? Ono už se to o vás traduje, že jste takoví! Třeba Víťa Troníček (původně tedy měl přijet Prácheňský, ale zdrželi ho, chudáka, v Budějicích) ke konci svého vystoupení zoufal nad tím, že ho nechcete pustit z pódia! Vy když si někoho oblíbíte, tak ho z tý hlavy zkrátka nedostanete. A to se prostě ZASE stalo! Tenhle report patří vám, kdo chodíte, posloucháte a pak jamujete až do bílého rána, to vy děláte Mýtinu Mýtinou. Díky!
Než se ale dojmu definitivně, náš velký dík bych ráda poslala také talentované básnířce Len Sen, která ohladila potokapí neotesané legrácky a okouzlila posluchače skvělými texty i projevem. O dobrou autorskou hudbu ani do budoucna nouze nebude! Sympaťácký Víťa pak se svým neprůstřelným triem, hostujícím Ondrou Kozákem a absentujícím Ralphem Schutem (když na chlapa přijde rýmička…) pak završili Hranou vskutku důstojně. Jak Víťa každému na první dobrou detailně vylíčil, veškerý předodjezdový čas strávil v ucpané žumpě a celý večer se pak cítil na ho*no. Tedy cítil se skvěle, ale ze sebe to tak cítil. Což je, uznejte sami, ošklivý, zlý… nepěkná věc. Naštěstí to byl pouze jeho subjektivní pocit. Možná jen jeho spoluhráči by na tomto místě nesouhlasili? Výkon mistra (mistrů) to však nikterak neovlivnilo. Tahle muzika vás prostě spolehlivě vystřelí do intergalaktického prostoru. Tak zase třeba někdy, partičko! Mua a vesmírně se těšíme!
A pozor, abych nezapomněla, taky se ukázalo, že současná folková muzikantská scéna teď začíná ve velkém péct kvasový chleba. V zákulisí po sobě účinkující kromě viróz a drobků prskali jeden recept za druhým – jeden to dělá se záparou, druhý spoléhá na kachlovou pec, další preferuje pomalé kynutí v lednici… Jó, tady to kvasí. Ale folk, ten snese všechno!
Tak se opatrujte, koukněte na Záskok, Akt nebo třeba Vyšetřování ztráty třídní knihy. A upečte si něco dobrýho k tomu!
Vaše Lenka
Foto: Magda Caviccioli, Mára, Ondra Kozák
