Co je to ten Vírský sumec, milý Potokape? Nějaká rybářská akce? Chyba lávky, rybáři! Tradiční trampská sešlost. A tentokrát si Potokap zkusil i adrenalinový zážitek. Co se stalo? To bylo tak… (chlapec, žena obruč).
Po čase jsme si chtěli dát do těch dálných krajin společnou jízdu v zapůjčené dodávce. Bude sranda, krajina bude pěkně ubíhat a bude JÍDLO, říkali jsme si. Ale ejhle, hnedle za humny se upeklo něco na předním kole (kluci, nezlobte se teď, ale plivali jste na gumu a říkali jste, že je to horký!). Ještě štěstí, že náš nejzkušenější řidič Mareček odstavil vozidlo na benzínce tak, aby se Lenďa mohla dojít bezostyšně vyčurat, Vašík dát třetího kafáka (možná si to pamatuju špatně?) a Ráďa cigárko v bezpečném zákoutí u propanbutanového zásobníku. Aktivujeme Petra, kterého jsme měli nabrat po cestě v podstatě už za pár minut, a pojišťovnu. Jeden je akčnější než druhý, a tak po cca 2h čekání na pumpě přijíždí napapaný, vykoupaný a zrelaxovaný Peťánek (Peťo promiň, ale ty víš, že přeháním jen maličko a nerada), nabírá Václava i s jeho kuchnutým pekáčem buchet v rekonvalescenci (tj. po operaci kýly = je to Kýla Byll) a jako s porculánem ujíždí směr Brno. Jen tři nejstatečnější zůstávají. Survivor v přímém přenosu.
Vyhlíží totiž odtah, který nám ledabyle oznamuje, že pro náhradní vozidlo jedeme přes půl Prahy. Saprlot, vždyť mělo dorazit spolu s odtahovkou! A za tři hodiny máme stát na podiu ve Víru!!! Sprintujeme do korby odtahu, kde jsou kromě řidiče další dvě místa (ok, my jsme ale tři), Lenka bez prodlevy skáče klukům na klín, bezpečnostní pás samozřejmě nepotřebuje, vesele mává na vytřeštěné účastníky silničního provozu, natáčí krátká dokumentární videa „na pak“ a představuje nestíhajícímu panu řidiči legendární kapelu Potokap, o které dosud kupodivu neslyšel. Malebný pražský obchvat nadějně ubíhá, přebíráme Škodovku Rapid, kam pěchujeme bubny a Radka stíhá znepokojit, že zadek vypadá malej, ale přitom je fakt velkej a vejde se mu tam všechno. Objem motůrku je příjemných 1000 ml, a tak s nohou na plynu a jazykem na vestě dojíždíme v naší epesní sekačce na trávu do místa hraní – třikrát hurá plus velký dík Honzovi Kocábovi alias Tačovi za briskní dojednání náhradního vozidla! Přestože jsme stihli dojet včas, kamarádi z Falešné karty, kteří tuto úžasnou záležitost pořádali, mysleli opravdu na vše a domluvili nám prohození s kapelou Hřích a my tím získali více času na aklimatizaci. Na místě jsme děkovali a i teď je na místě poděkovat, takže opravdu, opravdu díky!
Vzrůšo ovšem pokračuje. Vír nás doslova vcucnul. Vtáhnul. Pohltil a vířil až do rána. Neuvěřitelný… Už jste někdy slyšeli hrát 50 kytar v kulturním domě najednou? „Ty rána s vůní sekaný (a) trávy..“ Ještě teď mi to zní v hlavě. Kruh, který obepínal rozlehlý parket, a v němž každý nějak přispěl, ať už instrumentálně nebo do sborového zpěvu. A nikomu nevadilo, že uprostřed kruhu není oheň, prostě jako by tam byl. Pro tuhle husinu si sem zajeďte!
A to mluvím až o samotném závěru akce. To, co se dělo před naším koncertem, v jeho průběhu a po něm, popíšu takhle: 1. skvělá trampská pohoda, kdy posluchači zpívají s oblíbenými kapelkami a vzpomínají na chvíle u ohňů, 2. očekávaný zlatý hřeb večera, a to sice křest nového CD Falešné karty Zatracení blázni, 3. potokapí entré, které skalní trampi přinejmenším nečekají a možná ho i chvíli rozdýchávají, ale pak nám tu naši divočinu odpouští a zábava se valí dál, 4. chvíle, kdy Potokap slézá z pódia, jeho mlaďoši se definitivně urvou ze řetězu a protančí se k ránu, zatímco potokapí stařešinové rokují u stolů a natáčejí ty své nic netušící janky v kotli, který spontánně vzniká při výstupu EpyDeMye.
Mrknutím oka se z Epy najednou stává obří kolos, trampský orchestr, ke kterému se porůznu připojují mnozí členové jiných kapel, ve vedení samozřejmě nezničitelní Falesňáci. Jak dlouho na pódiu tohle těleso hrálo? Těžko říct, když čas najednou nebyl podstatnou veličinou. To nejdůležitější bylo zpívat, tančit, bavit ostatní a bavit sebe, absorbovat každý atom z téhle jaderné elektrárny. Václav, Radek a Petr, který se jako jediný nemohl po celý večer rozhodnout, zda je spíš stařešina nebo janek, stabilně sichrovali mezilidské vztahy od stolu, zatímco potokapí mládež zajišťovala bujarou taneční zábavu pod pódiem. Při manéžním tanečku Lenky a Máry na „Tak už mi má holka mává“ prý účinkujícímu Vlasťákovi (nebo Mildovi? Václave, jak jsi to říkal?! Ne, nebyla jsem opilá, fakt jsi to říkal) málem vypadla z ruky kytara a že prý tohle ještě neviděl – no a na názor Vráti s Čárou jsme se raději neptali, jsou prostě věci a lidi, co se nezmění a Lenka s Markem dohromady, to je tutovka. Nahoře na pódiu zářila Lucie z Epy (,,Vap tada dap tada dap…“) a tak na střídačku samozřejmě další kamarádi z Větrna i Hříchu, muzikantsky nezaostával ani skvělý moderátor Jim. No. A najednou je ráno. A sucho v krku. Žaludek na vodě. Ježíši, to byla nádhera!!!
Děkujeme za pozvání, kamarádi z Falešné karty, a děkujeme úplně všem, kdo se podíleli na báječné atmosféře tohohle pohádkového zimního festiválku se sejšnem do ranních hodin. Co si z toho za Potokap odnášíme? Zjištění číslo jedna – i na folk se dá pogovat. Zjištění číslo dva – Vysočina nezklamala a nezklame!
Zdraví vás váš Potokap
P.S.: Snažila jsem se to psát inkognito, protože jinak by mě parťáci zabili, ale no prostě ach jo, stejně se to hned provalí. Takže vaše Lenka.
P.S.S.: Je teda dost možný, že od příště mám utrum i já, nicméně jsem zvědavá, kdo jim bude ty reporty psát, když Mára má furt Vánoce a já jsem hubatá a pohádkářka k tomu…?
Foto: Potokap & Vlastimil Franta
